Archiv štítku: pohádky o PR

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka osmá: O brandu

Brand je silná, rozeznatelná, přitažlivá značka, komplex vnějších a vnitřních hodnot firmy a jejích výrobků nebo služeb. Silný brand málokdo má, každý ho chce. Silný brand znamená, že lidé půjdou za vámi, dobrovolně, nebudete muset je pořád dokola masírovat – přijďte, máme velké slevy, přijďte, dáme vám dárek.

k2

Na začátku září proběhla konference o designu služeb v knihovnách, Libdesign 2016. Druhý ročník. Mluvilo se o tom, jak knihovnu, její služby, přizpůsobit klientům, inspirativní byly hlavně zahraniční příspěvky. Panelová diskuse obrátila pozornost trochu jinam – pojďme chvíli nekopat za jednotlivou knihovnu – velkou, malou, univerzitní, obecní, jakoukoli, byť snaha znát svého klienta a přizpůsobovat mu službu má velký smysl. Pojďme chvíli přemýšlet o tom, co je knihovna jako idea společná všem. Má nějakou sílu? Má nějakou přitažlivost a smysl v dnešní době? Má jasný charakter, ba dokonce osobnost?

Když se sami sebe ptáme, co je knihovna, odpovídáme si “knihy a… ještě něco”. To něco tušíme, že je důležité, skvělé, přitažlivé, ale neumíme to jasně pojmenovat. Je to ten veřejný, zastřešený prostor? Je to ten knihovník, co zná většinu uživatelů? Je to snaha přivádět do města hlubší, ne-popovou kulturu? Každá knihovna nese od všeho trochu a pak jí dojdou slova, když to má o sobě říct. Ještě víc chybí slova, když to chceme pojmenovat pro všechny knihovny společně. Přitom je to na nás. Lidé okolo to za nás dělat nebudou, ti mají své starosti. My musíme říct – a opakovaně, vytrvale, konzistentně říkat – co je na nás to báječné.

První diskuse o brandu proběhla. I když nás na začátku úvah o společném brandu inspirovala holandská de Bibliotheek, to důležité není společná grafická značka. Holandská iniciativa sjednotila většinu veřejných knihoven pod jednotnou vizuální identitou. Knihovny používají stejné logo s označením de Bibliotheek, stejné barvy a grafické prvky. K dispozici je řada propagačních předmětů s logem, návrhy interiérů a informačních systémů pro knihovny, šablony pro plakáty, letáky i webové stránky. Systém vznikl v roce 2009.

Ale grafická značka není na brandu nikdy to klíčové. To zásadní je pojmenovat příslib značky – nebo nás, knihoven v ČR. Co nabízíme? V jaké kvalitě? Za jakých podmínek? Jak se u toho budou zákazníci cítit? A pak to opakovat a opakovat a opakovat – třebaže ne vždy stejnými slovy – při každé příležitosti. Knihovna malá, velká, univerzitní, obecní i odborná, všechny jsou knihy a k tomu velké přitažlivé zásadní něco. Pojďme si sakra říct, co to je. I za cenu, že x věcí, které jsme taky, zmiňovat nebudeme. Pořádně slyšitelný jeden hlas je lepší než tisíc rozličných. Za 20 let uvidíme, že to mělo velký smysl.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka sedmá: O drakovi a dlouhodobé, soustavné a vytrvalé práci

Bylo jednou jedno království a to bylo šťastné až do chvíle, kdy se do blízkosti přistěhoval drak. Drakovi bylo štěstí obyvatel ukradené, a tak je týral svými požadavky. Deset panen, poručil si třeba. Sto volů, žádal příště. Tisíc kuřat! Nároky byly vysoké a král se trápil, s ním i všichni poddaní. Nikdo netušil, na koho dojde příště. Kdo bude muset obětovat kuře nebo volka.

Král přemýšlel o vojenském řešení, o spolupráci se sousedním královstvím, dokonce i o exilu, ale nakonec najal specialistu komunikace. A řekl mu: dělej, co uznáš za vhodné, ukonči naše trápení.

drak

A specialista si sedl do trávy a myslel. Myslel na to, co je vlastně drak zač. Jaké má návyky, jaké vzdělání. Jestli si čistí zuby a za jak dlouho tu požadovnou zvěř může sníst. Našel si encyklopedii o dracích a statistické výkazy o dračím výskytu, žravosti a způsobu života. A pak pátral hlouběji. Jaká jsou asi dračí nejtajnější přání? Co mu v životě chybí? Co by dělal drak, kdyby měl více volného času? Co by opravdu chtěl? A usoudil, že drak se může cítit osamělý. Šel se na něj tedy podívat.

Koukal z dálky, drak seděl ve sluji a pouštěl páru. Přišel blíž, vyměnili si slušné pozdravení. Příště šel jako náhodou kolem a zeptal se draka, jak se mu tu líbí. Drak něco zamručel a specialista se vytratil. Po dvou dnech zase přišel. Jak se vám tu daří, zeptal se. A když si drak začal stěžovat na bolesti kloubů, slíbil, že mu příště donese francovku. Opravdu ji přinesl. Drak si mazal kolena a rozpovídal se o svých rodičích. Specialista byl rád a příště přinesl fotku svých rodičů. Od rodičů se dostali k dětství a ke škole. Takové rozhovory trvaly několik měsíců. Drak pocítil k specialistovi větší a větší důvěru. Ale co to – i specialista začal zjišťovat, že má draka rád. Nebo aspoň – že má pro něj pochopení. Není to taková slizká příšera, jak se zdála na začátku.

Jednoho dne specialista přinesl maso na gril a drak ho během pár vteřin ožehl. Bylo výtečné, otevřeli si pivo a bylo jim dobře. Mám to tu rád, řekl specialista. Já taky, řekl drak. Žijí tu výborní lidé, řekl specialista. Umí vařit skvělé pivo. Pěstují jahody a obilí. A dřív, než jsi se přistěhoval, pořádali takhle na podzim posvícení. Nádherná věc. Jídlo, pití, tance. Drak zbystřil. Rád by něco takového zažil. Proč už se to nekoná? Bojí se tě. Nechtějí přijít o další panny, kuřata a volky, vysvětluje mu specialista. Tak já je vrátím, vykřikl drak, mám je dobře schované! Ne tak hr, prosím tě. Na lidi se musí pomalu, stejně jako na draky. Pojďme společně myslet a vymyslet, jak tě s lidmi seznámit pomalu a po kouskách. Když budeme chytří a vytrvalí, do roka nebo dvou jsi s naším lidem jedna ruka. A jak si řekli, tak to i udělali.

Nešlo to najednou. Máloco jde změnit skokově. Už vůbec vnímání draka nebo velké, staré, ctihodné instituce jako je knihovna. Chceme-li pracovat na tom, aby se knihovna od teď za několik let dostala do srdcí lidí, musíme mít představu, jaké místo má v těch srdcích zaujmout, a dělat k tomu postupné kroky. Proto nefunguje obsadit místo PR specialisty na omezenou dobu a nebo po roce měnit člověka, který pozici zastává. Stejně tak nejde úvahu o komunikaci odmávnout větou “komunikaci přece dělá ředitel a my všichni”.

Vztahy knihovny s vnějškem pochopitelně utváříme všichni, kdo zde pracujeme – ředitel, vedoucí pobočky, jednotlivý knihovník, animátor dětských programů. Rozhodně ne jen “PR specialista”, který to má v pracovní náplni. Specialista na komunikaci tu vlastně vůbec není pro to, aby za nás všechnu tu komunikaci obstarával. Je tu proto, aby “o ní myslel”.

PR specialista má za úkol soustavně promýšlet různé aspekty naší komunikace s veřejností, pozorovat a hodnotit, jak nám co funguje, upozorňovat v předstihu na možná nedorozumění a předcházet jim, a myslet strategicky – v oblasti své odpovědnosti. To nikdo jiný dost dobře dělat nemůže a ani nechce.

Neznamená to, že by PR pracovník nemohl dělat ještě něco jiného. V menších knihovnách fungují dělené úvazky, takže část pracovní doby se vyhradí komunikaci, druhá část, třeba polovina úvazku, práci s fondem nebo výpůjčce. Je třeba ale jasně říct, co od “komunikačního” člověka očekáváme, kolik mu na to dáváme pracovní doby a jiných zdrojů.

Jakkoli je personální práce v knihovnách těžká, měli bychom se snažit získat na PR práci člověka, který nám na pozici několik let zůstane. Celý první rok – i kdyby to byl zkušený profesionál a nemusel se učit řemeslo – si bude hlavně osahávat terén. Poznávat knihovnu, seznamovat se s novináři a propagačními možnostmi, zjišťovat zájem lidí o různá témata. Určitě přinese i první výsledky – např. skvělé reportáže nebo rozhovory na web nebo do novin. Ale každý skvělý výsledek ho bude stát mimořádné množství práce a času – jak to tak na začátku bývá. Druhý rok už bude v mnoha věcech snazší:

  • zná novináře osobně nebo aspoň ví, o jaké materiály a v jakých časech stojí a jak jim je nabídnout,
  • může využít návaznosti témat: “loni jste nám udělal skvělou reportáž z Noci literatury, tak vás chci pozvat…”,
  • zná do hloubky knihovnu, umí využít specifických znalostí jednotlivých pracovníků nebo zajímavosti fondu, budovy, historie atp.,
  • rozvíjí vlastní komunikační dovednosti, líp se mu telefonuje, mluví do kamery, píše, s každou zkušeností se zlepšuje,
  • s množstvím úspěchů poroste jeho odhodlání pracovat strategicky, sjednocovat komunikaci, podílet se i na dalších projektech a vytvářet konkrétní charakter knihovny,
  • soustavnost přináší nové příležitosti a také nové nápady.

Čím déle budete mít jednu osobu oddanou profesionální komunikaci, tím užitečnější vám bude. Po roce je brzy hodnotit, po dvou letech už bude jasněji. Nejbrilantnější nápady ale přijdou až potom. Těšte se. Tady nosí ovoce vytrvalost, soustavnost a dlouhodobost.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka šestá: O argumentech

Nikoho nezajímáte. Zní to krutě, ale vemto to v úvahu. Není to nějaký vyhraněný nezájem. Ale sami víte, jak máme všichni omezené množství času a snad neomezené množství práce, povinností a zájmů. Je toho tolik! Aby mezi naše současné zájmy proniklo něco dalšího, nového, musí to mít opravdu “ostré lokty”. A stejně to platí o ostatních. Jsou tolik zaujatí vlastním životem, že se musí stát něco mimořádného, abyste je začali zajímat.

Autor: Eva Kotlandová

Autor: Eva Kotlandová

Používáte takové ty dotazníky, v kterých se ptáte, pro příklad: „Zajímá vás autorské čtení? Přišel byste na besedu s autorem?“ Kultivovaného člověka autorské čtení tak nějak zajímá a odpoví vám, že by přišel. Ale pak nepřijde. Když se přestanete ptát na nějaké čtení a dáte mu konkrétní termín, čas, místo, vstupné a program, přestane jít jen o to, zda to dotyčného zajímá či ne. Už je to konkrétní míra zájmu na jedné straně a konkrétní jiná možnost, jak stejný čas strávit, na straně druhé. Takže už neporovnávám autorské čtení oproti ničemu, ale oproti, dejme tomu, rodičovské schůzce, mejdánku se sousedy, dodělávání věcí do školy a podobně. Pro účast na literárním čtení hovoří, že jsem kultivovaný člověk, zajímá mě literatura a konkrétní autor. Proti hovoří spousta věcí: čas strávený na cestě, cena jízdenky na místo, nejistota, zda mě to vlastně bude bavit, fakt, že se cítím unaveně, a především možnost, že večer strávím úplně jinak, třeba čtením v posteli nebo žehlením hory prádla.
Proto je třeba při propagaci akce sdělovat nejenom, že akce existuje, kde a kdy se uskuteční, ale především, proč se jí mám účastnit. Co mi dá? Co si z ní odnesu? Co dostanu za to, že věnuju dvě hodiny svého života vaší akci a ne něčemu jinému? Tyhle jasné důvody jsou ty ostré lokty, důvod, proč jedna možnost bude mým rozhodnutím upřednostěna před jinou.

Jak s tím tedy zacházet? Jak si pomoct pojmenovat ostré lokty té které události?

1.    Přemýšlet o úplně konkrétní akci, nejlépe o jednotlivé části série nebo o jednom programu z celého dne. Když budu přemýšlet o Noci literatury, přijdu jen na vágní argumenty – radost z literatury, ze zajímavého prožitku atp. Když si z plánované Noci literatury vytáhnu konkrétní dílo + osobnost předčítače + místo, najednou mi argumenty jdou naproti: dostanete se do unikátního prostoru (toho a toho), který je otevřen jen jednou za rok (to už stojí za zvážení!), setkáte se s (touto) osobností, která do našeho města přijede po pěti letech (opět stojí za zvážení!).
2.    Otestovat argumenty, na které jsme přišli, na živých lidech. Když si vytipuji taháky – konkrétní skvělý prostor, konkrétní bezvadnou osobnost a konkrétní novou knihu, vyberu si z obyvatel našeho města někoho, kdo je podobný lidem, které bych na akci chtěla mít. Chci-li mít na Noci literatury vzdělané lidi středoškoláky nebo vysokoškoláky, co žijí a pracují v našem městě a (třeba) nejsou zatím čtenáři knihovny, požádám někoho, kdo tomuto profilu odpovídá. Třeba ze svých známých. A ptám se. Noc literatury, taková akce, kdy se čtou úryvky evropských knih na zajímavých místech Tábora. Mě by teď zajímalo, které místo považuješ za zajímavé ty, kam by ses opravdu rád podíval. My jsme vymysleli prostory loděnice, kam se normálně člověk nedostane, co tomu říkáš? Je to něco, co by tě zajímalo – čím? Zjišťuji, kde jsem se trefila (např. skutečně dobře vybrané místo, které lidi přitahuje) a kde ne, a zkonkrétňuji (v loděnici si prohlédnete sto let staré…) Pokud jsem začala včas a můžu ještě pracovat na scénáři, o to líp. Pokud již ne, aspoň v propagaci kladu důraz na aspekty akce, které jsou pro lidi přitažlivější než jiné.
3.    Škrtám. Ke každé akci je těch důvodů, argumentů, proč se tam vypravit, možno nalézt víc. Tancovat chodí někdo pro to, že miluje pohyb, jiný zase hudbu, třetí si vyhlíží životní partnerku, pátý třeba nerad zůstává o pátečním večeru sám doma. A to jsme ještě na velké rovině obecnosti. Když se pojmenuje, zda jde o diskotéku nebo salsa-party, rozdílů v důvodech, proč tam kdo jde, bude přibývat. Problém je, že čím víc argumentů budu používat, tím míň si jich lidé všimnou. Takže musím z toho množství vybrat pár opravdových taháků, které budu opakovat pořád dokola. Pokud si chci vybrat dobře, pak budu vybírat očima ideální cílovky – těch lidí, které bych na akci opravdu ráda viděla.
4.    Formuluji. To už jsme ve fázi textování plakátů nebo článku pro noviny, statusu na Facebook nebo sdělení pro novináře. Argumenty musí z celého sdělení čišet nejvíce, tedy např. u tiskové zprávy se jeden objeví v titulku, jeden v perexu a jeden třeba v citaci. Aby argument fungoval, měl by být ideálně:
a.    naprosto konkrétní
b.    vztažený ke konkrétním osobám
c.    mluvit k situaci toho, koho zveme (na akci a nebo vůbec do knihovny).

Ukázka práce s argumenty – porovnejte dva texty o stejné akci, jeden psaný jako kronikový záznam, druhý řečí argumentů cílených na rodiče dětí. První má ambici zaznamenat, jak vypadala jedna z akcí knihovny pro dětí, čtenář si musí sám domýšlet, zda a proč jsou jednotlivé programové prvky důležité. Úkolem druhého textu je představit rodičům důvody, proč mají vzít knihovnu v úvahu jako jednu z hodnotných nabídek pro volný čas jejich dětí. Nemluví jen o tom, co bylo na programu, ale nabízí argumenty, proč je takový program pro děti, jejich výchovu nebo jejich rodiče důležitý.

Děti tábořily s knihovníky
Litvínov/Městská knihovna Litvínov opět uspořádala Příměstský tábor pro děti. Ty tak prožily týden plný výletů a zábavy.
Už desátý rok pořádá litvínovská knihovna Příměstský tábor. Letos pro 25 přihlášených dětí přichystali knihovníci dětského oddělení opět pestrý program. Tábor začal toto léto netradičně v pondělní svátek, tedy 6. 7. Děti vyrazily na Neznámý hrad u Albrechtic a odtud i na zámek Jezeří. Cestou absolvovaly i první ze soutěží o tábornického šampiona. „Prověřili jsme všímavost dětí a do přírody nastražili věci, které tam nepatří. Naši šampioni měli odhalit co nejvíce z nich,“ říká Hanka Šochmanová, jedna z vedoucích tábora. Druhý den vyjela skupina až do Milovic za Prahu, kde je park Miraculum. Děti zde vyzkoušely všechny atrakce – lanové centrum, labyrinty, vodní zábavu, ale i prohlídku minizoo. Ve středu čekal malé táborníky výlet do Zubrnic, kde si prohlédli skanzen lidové architektury. Ve čtvrtek už se účastníci tábora přemístili do Chomutova. Po návštěvě zdejšího Zooparku a absolvování safari se všichni přesunuli do kempu u Kamencového jezera. „Večer jsme si upekli buřty a děti u táboráku vyprávěly vtipy,“ říká s úsměvem Šochmanová. Po chladné noci si výletníci šli rozproudit krev do akvaparku. Vodní hrátky jako každý rok všechny nadchly a uzavřely letošní Příměstský tábor. Litvínovská knihovna tímto ale s programem na léto pro děti nekončí. Už v úterý 21. 7. vyrazí knihovníci s dětmi do plzeňské Techmanie a poslední srpnový týden (25. 8.) pojedou do Muzea voskových figurín v Praze. Několik míst je ještě pořád volných a je možné se přihlásit v dětském oddělení.

Dětem se nechtělo z tábora domů, nejradši by v knihovně i spaly (argument  – moc je to baví)
25 litvínovských dětí prožilo nevšední kus prázdnin (argument – jinde to nezažijete). Jejich základnou byla celý minulý týden litvínovská knihovna. Z ráje knih ale vyrážely každý den ven, vybavené literaturou o cílech svých výletů.
“Je pro nás důležité, aby si děti knihy zamilovaly, dokud jsou malé – pak už je to nikdy nepustí,” vysvětluje maminka Jana Svárovská, proč přihlásila děti na knihovní příměstský tábor. “Jsem opravdu ráda, že mohly být týden venku na výletech a zároveň viděly, k čemu všemu se dají použít knihy – k určování rostlin, prohlídce hradu, šifrování a řešení šifer,” dodává. (konkrétní argument z úst maminky – nejen pro tábor, ale i pro knihy a knihovnu, přesvědčivost) Její děti Milan a Karla byly na táboře moc spokojené. Milanovi se nejvíc líbilo pečení buřtů a návštěva akvaparku. Karla zase vzpomíná na safari u Kamencového jezera. (argument a konkrétnost z úst dětí, ukázka, že je to vážně aktivní a zábavné, ne předčítání v knihovně, přesvědčivost)
“Tábor jsme dělali už podesáté. My knihovníci žijeme v blízkosti mnoha tisíc knížek a víme, jak to člověka obohacuje. Proto tuto zkušenost rádi dopřáváme našim malým kamarádům při pestrých akcích  knihovny,” usmívá se ředitelka knihovny Marcela Güttnerová.  (argumenty z úst autority – ne jen pro tábor, ale pro knihovnu jako důležitou instituci + pozitivní emoce) Litvínovská knihovna během léta pořádá ještě… Přihlášky přijímá dětské oddělení.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.