Archiv štítku: pohádky o PR

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka osmá: O brandu

Brand je silná, rozeznatelná, přitažlivá značka, komplex vnějších a vnitřních hodnot firmy a jejích výrobků nebo služeb. Silný brand málokdo má, každý ho chce. Silný brand znamená, že lidé půjdou za vámi, dobrovolně, nebudete muset je pořád dokola masírovat – přijďte, máme velké slevy, přijďte, dáme vám dárek.

k2

Na začátku září proběhla konference o designu služeb v knihovnách, Libdesign 2016. Druhý ročník. Mluvilo se o tom, jak knihovnu, její služby, přizpůsobit klientům, inspirativní byly hlavně zahraniční příspěvky. Panelová diskuse obrátila pozornost trochu jinam – pojďme chvíli nekopat za jednotlivou knihovnu – velkou, malou, univerzitní, obecní, jakoukoli, byť snaha znát svého klienta a přizpůsobovat mu službu má velký smysl. Pojďme chvíli přemýšlet o tom, co je knihovna jako idea společná všem. Má nějakou sílu? Má nějakou přitažlivost a smysl v dnešní době? Má jasný charakter, ba dokonce osobnost? Celý příspěvek

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka sedmá: O drakovi a dlouhodobé, soustavné a vytrvalé práci

Bylo jednou jedno království a to bylo šťastné až do chvíle, kdy se do blízkosti přistěhoval drak. Drakovi bylo štěstí obyvatel ukradené, a tak je týral svými požadavky. Deset panen, poručil si třeba. Sto volů, žádal příště. Tisíc kuřat! Nároky byly vysoké a král se trápil, s ním i všichni poddaní. Nikdo netušil, na koho dojde příště. Kdo bude muset obětovat kuře nebo volka.

Král přemýšlel o vojenském řešení, o spolupráci se sousedním královstvím, dokonce i o exilu, ale nakonec najal specialistu komunikace. A řekl mu: dělej, co uznáš za vhodné, ukonči naše trápení.

drak

A specialista si sedl do trávy a myslel. Myslel na to, co je vlastně drak zač. Jaké má návyky, jaké vzdělání. Jestli si čistí zuby a za jak dlouho tu požadovnou zvěř může sníst. Našel si encyklopedii o dracích a statistické výkazy o dračím výskytu, žravosti a způsobu života. A pak pátral hlouběji. Jaká jsou asi dračí nejtajnější přání? Co mu v životě chybí? Co by dělal drak, kdyby měl více volného času? Co by opravdu chtěl? A usoudil, že drak se může cítit osamělý. Šel se na něj tedy podívat. Celý příspěvek

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka šestá: O argumentech

Nikoho nezajímáte. Zní to krutě, ale vemto to v úvahu. Není to nějaký vyhraněný nezájem. Ale sami víte, jak máme všichni omezené množství času a snad neomezené množství práce, povinností a zájmů. Je toho tolik! Aby mezi naše současné zájmy proniklo něco dalšího, nového, musí to mít opravdu “ostré lokty”. A stejně to platí o ostatních. Jsou tolik zaujatí vlastním životem, že se musí stát něco mimořádného, abyste je začali zajímat.

Autor: Eva Kotlandová

Autor: Eva Kotlandová

Celý příspěvek

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka pátá: O novinářích

Minule jsme si povídali o reciprocitě. My lidé jsme nastaveni tak, abychom laskavosti opláceli. Pomůže-li nám někdo, chceme mu také pomoci. Jak tento princip uplatnit při spolupráci s novináři?

Autor: Eva Kotlandová

Autor: Eva Kotlandová

Oslovujeme-li novináře, děláme to proto, že něco potřebujeme. Pozvat lidi na akci. Seznámit je s novou službou. Upozornit na změnu knihovního řádu. Představit novou ředitelku. Jestliže se soustředíme na to, co chceme my, bude nabídka tématu novináři vypadat asi takto:

Dobrý den, my chystáme výbornou akci, jmenuje se Noc literatury. Na různých atraktivních místech se čtou úryvky oceněných evropských knih. Čtou je známé osobnosti. Mohl byste prosím uveřejnit pozvánku na tuto akci?

Někdy se vyplatí o věci déle přemýšlet a malinko posunout svou pozornost. Nesoustředit se tolik na to, co chci já (pozvánku v novinách), ale na to, co chce druhá strana. V tomto případě novinář. Co asi chce?

  • Sólokapra, unikátní informaci
  • Pochvalu od šéfa
  • Perfektní text (nebo jiný výstup) co nejdřív
  • Stihnout vyzvednout děti ze školky
  • Dostatek podkladů bez velkého lítání
  • Povedenou fotku nebo video nebo zvukovou stopu
  • Nápad na sérii článků

Co přesně to je, nevíme. Čím víc prostředí novin známe, čím víc známe konkrétního novináře nebo noviny, tím líp se vžijeme do konkrétní situace. Jestliže se nám vžívá těžko, zkušenost nám chybí, můžeme si pomoct jinak. Například:

  • Potkáme novináře na nějaké jiné akci, povídáme si s ním, ptáme se, jak jeho práce vypadá, kterým věcem se přednostně věnuje, co z kultury ho zajímá atd.
  • Napíšeme kratičký mail, jestli novináře můžeme někdy na deset minut zastihnout v redakci. Zajdeme za ním s konkrétním návrhem a hledáme, jak námět postavit, aby odpovídal profilu novin.
  • Navrhneme místním novinám, že společně uděláme akci pro děti z druhého stupně základní školy na téma mediální výchova – při přípravě a realizaci projektu daleko lépe pochopíme fungování místních novin nebo televize a získáme vřelejší vztahy.
  • A nebo aspoň minimalistická verze: koupíme si několik vydání novin, projdeme je a všímáme si, jaké má inzerenty, kolik prostoru věnuje jakým tématům, do kterých rubrik a jak pojaté by se hodilo naše téma, který novinář o “našem” tématu již píše, jaké místní VIP se často vyjadřují ke kulturním tématům.

Na základě takové přípravy si budeme umět daleko lépe představit, koho a s čím oslovit. Pak tedy bude možná námět na úplně stejnou Noc literatury znít v telefonu třeba takto:

Dobrý den, já bych vás chtěla pozvat na Noc literatury, protože letos budeme číst na úplně mimořádném místě. Tam, kde dnes sídlí Úřad práce, byla za první republiky Spořitelna, a v třetím patře je zachovalý luxusní byt tehdejšího ředitele. Interiér navrhoval xy…

Protože jsme přemýšleli, co novináři usnadní jeho práci, můžeme mu pomoct s podklady. Ve výše uvedeném případě bychom tedy mohli přidat informaci o tom, který odborník (historik, architekt) může přidat zajímavé detaily. Máme-li fotku, kterou může novinář použít, můžeme ji rovnou nabídnout. Nemáme-li, popíšeme, co by vypadalo pěkně na fotce nebo jaké zvuky by mohly oživit rozhlasovou nahrávku.

Bude-li naše nabídka dávat novináři smysl, můžeme na závěr požádat o to, co potřebujeme my. “Pro nás je důležité, abychom se o tom lidé dověděli, protože další podobná příležitost nastane nejdřív za rok. Mohlo by to prosím vyjít jako pozvánka začátkem týdne? Třeba i s fotkou, aby bylo zřejmé, co tam bude k vidění?”

A na závěr dobrá zpráva. Zvykne-li si “váš novinář” na to, že pro něj máte perfektní témata (protože si s nimi dáváte práci, snažíte se na nich vypíchnout to důležité a nehledíte přitom jen svůj zájem “být v novinách”, jste co nejkonkrétnější, jste fér a pravdiví = nepřeháníte), bude každé další jednání s ním snazší. Časem vám začne sám říkat, které téma se mu opravdu nehodí a proč a nebo jak máte o námětech přemýšlet, aby se mu s nimi lépe pracovalo.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

 

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka čtvrtá: O spolupráci

Muzeum má perfektní odborníky. Divadlo skvělý sál. Skaut množství kontaktů na mladé rodiny s dětmi. Komunitní škola nadšeného učitele jazyků. A novináři vliv na to, co bude zítra číst pět tisíc obyvatel našeho města.

Reciproční princip, tedy já udělám něco pro vás a vy uděláte něco pro mě, je zakódován někde hluboko v našich mozcích. Vzájemné laskavosti a výpomoci budují důvěru mezi lidmi. Když mi paní sousedka dá sazenice rajských, budu se snažit přinést něco oplátkou a vazba mezi námi zesílí. Když vypomůžu člověku z jiné neziskovky při řešení nějakého úkolu nebo problému, lépe se mi bude žádat o výpomoc z jeho strany.

Autor: Eva Kotlandová

Autor: Eva Kotlandová

Knihovny mají při komunikaci s okolím jednu velkou výhodu. Nikdo je nepodezírá, že se chtějí někde přiživit, na něčem vydělat. Naše úmysly jsou čisté – nosíme vzdělání, kulturu, možná i zábavu a přejeme si, aby k nám za tím chodilo co nejvíc lidí. Nemusíme se tedy bát požádat někoho o laskavost: prosím zveřejníte nám pozvánku? Zapůjčíte nám sál? Nešel byste k nám přednášet? Často máme s tímto přístupem úspěch. A chceme-li být ještě úspěšnější, zkusíme zapojit reciprocitu.
Recipročně postavená žádost je trochu jiná. Neříkáme nejprve, co my si přejeme od druhého. Vysvětlujeme, co mu nabízíme. Čím přesněji rozpoznáme, co druhá strana potřebuje, ráda využije, tím úspěšnější v reciproční nabídce budeme.

Dobrý den, já vám volám z městské knihovny, mám na starosti komunikaci. Napadlo mě, že bychom mohli spolupracovat. Chodí k nám každý den kolem pěti set lidí, z toho asi stovka do hudebního oddělení. Co kdybychom se domluvili, že bychom naše čtenáře zvali na vaše pořady o jazzu? Můžeme rozdat letáčky, vložit je do monografií o jazzu, ale taky třeba udělat pozvánku na náš web, citovat lektora na Facebooku a podobně.

Pokud se trefíme, pokud partnerská organizace zrovna řeší, jak dostat víc posluchačů na pořady o jazzu, naše nabídka jí bude vhod. Pak můžeme specifikovat, co si přejeme my.

Chystám velkou akci pro veřejnost, chceme tam pozvat především rodiny s dětmi a řeším jeden problém. Akce má být venku, ale v případě, že bude špatné počasí, bych potřebovala mít v záloze stan a napadlo mě, jestli bych se mohla domluvit s vámi na zapůjčení.

Úspěšné uplatnění recipročního principu vyžaduje jeden návyk. Umět odhlédnout od svých problémů a úkolů a chvíli se koukat “do hlavy” těm druhým.

Jak s reciprocitou skutečně začít:

Začínáme-li s reciprocitou – a nebo ji chceme uplatňovat vědomě a častěji než dosud, můžeme se řídit tímto postupem:

  1. s kým se mi vyplatí spolupracovat? Kdo má podobnou cílovou skupinu, umí oslovit jiné lidi, má zázemí nebo pracovníky, které bych ráda využila? Na úvod je dobré oslovovat organizace podobného zaměření (kulturní) nebo rozsahu (podobný počet klientů) a vlivu, tak aby bylo pravděpodobné, že pro druhou stranu je spolupráce s vámi stejně atraktivní jako naopak.
  2. co druhá strana řeší? Co by jí pomohlo vyřešit problémy? V tuto chvíli má smysl se s někým z jiné organizace sejít a zajímat se o jejich práci. Zjistit, kde jsou možnosti ke spolupráci.
  3. vysvětlit druhé straně, co jí můžeme nabídnout. Ideální jsou jeden, dva konkrétní návrhy. Druhá strana potom obvykle začne upřesňovat, jak pracuje a co v danou chvíli sama považuje za užitečné.
  4. na základě vyjasnění můžete svou nabídku konkretizovat, vylepšit, navrhnout ještě další možnosti.
  5. pokud se návrhy druhé straně líbí, začněte vysvětlovat svoji situaci, kterou řešíte, a co by vám pomohlo. Opět můžete jít – zdvořile – do konkrétností: moc by nám pomohlo, kdyby…
  6. druhá strana vám bude chtít vyjít vstříc. Možná nebude moct ze zcela legitimního důvodu vyhovět vaší žádosti tak, jak si představujete vy. Ale nejspíš bude hledat tak dlouho, abyste našli dostatečně dobré řešení.

Na začátku jsem zmínila novináře. Je to trochu jiný případ, ale hlavní princip, ten reciproční, v něm může fungovat také. Na to se podíváme příště.

Tipy na spolupráci na Facebooku:

Máte-li facebookovou stránku, rozšiřte své pole působnosti prostřednitvím reciprocity.
Do vyhledávání na Facebooku zadejte město nebo širší region, kde působíte, a nechte si vylistovat skupiny a stránky. Vyberte, kde by se mohly dobře uplatnit vaše pozvánky či informace – dle tématu, regionu, cílové skupiny. Navrhněte spolupráci a výměnu obsahu správcům stránek.
Do skupin můžete vstoupit pouze z osobního profilu, a pak tam svůj obsah z facebookové stránky – je-li relevantní – přidávat.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

 

 

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.