Archiv štítku: pohádky o PR

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka šestá: O argumentech

Nikoho nezajímáte. Zní to krutě, ale vemto to v úvahu. Není to nějaký vyhraněný nezájem. Ale sami víte, jak máme všichni omezené množství času a snad neomezené množství práce, povinností a zájmů. Je toho tolik! Aby mezi naše současné zájmy proniklo něco dalšího, nového, musí to mít opravdu “ostré lokty”. A stejně to platí o ostatních. Jsou tolik zaujatí vlastním životem, že se musí stát něco mimořádného, abyste je začali zajímat.

Autor: Eva Kotlandová

Autor: Eva Kotlandová

Používáte takové ty dotazníky, v kterých se ptáte, pro příklad: „Zajímá vás autorské čtení? Přišel byste na besedu s autorem?“ Kultivovaného člověka autorské čtení tak nějak zajímá a odpoví vám, že by přišel. Ale pak nepřijde. Když se přestanete ptát na nějaké čtení a dáte mu konkrétní termín, čas, místo, vstupné a program, přestane jít jen o to, zda to dotyčného zajímá či ne. Už je to konkrétní míra zájmu na jedné straně a konkrétní jiná možnost, jak stejný čas strávit, na straně druhé. Takže už neporovnávám autorské čtení oproti ničemu, ale oproti, dejme tomu, rodičovské schůzce, mejdánku se sousedy, dodělávání věcí do školy a podobně. Pro účast na literárním čtení hovoří, že jsem kultivovaný člověk, zajímá mě literatura a konkrétní autor. Proti hovoří spousta věcí: čas strávený na cestě, cena jízdenky na místo, nejistota, zda mě to vlastně bude bavit, fakt, že se cítím unaveně, a především možnost, že večer strávím úplně jinak, třeba čtením v posteli nebo žehlením hory prádla.
Proto je třeba při propagaci akce sdělovat nejenom, že akce existuje, kde a kdy se uskuteční, ale především, proč se jí mám účastnit. Co mi dá? Co si z ní odnesu? Co dostanu za to, že věnuju dvě hodiny svého života vaší akci a ne něčemu jinému? Tyhle jasné důvody jsou ty ostré lokty, důvod, proč jedna možnost bude mým rozhodnutím upřednostěna před jinou.

Jak s tím tedy zacházet? Jak si pomoct pojmenovat ostré lokty té které události?

1.    Přemýšlet o úplně konkrétní akci, nejlépe o jednotlivé části série nebo o jednom programu z celého dne. Když budu přemýšlet o Noci literatury, přijdu jen na vágní argumenty – radost z literatury, ze zajímavého prožitku atp. Když si z plánované Noci literatury vytáhnu konkrétní dílo + osobnost předčítače + místo, najednou mi argumenty jdou naproti: dostanete se do unikátního prostoru (toho a toho), který je otevřen jen jednou za rok (to už stojí za zvážení!), setkáte se s (touto) osobností, která do našeho města přijede po pěti letech (opět stojí za zvážení!).
2.    Otestovat argumenty, na které jsme přišli, na živých lidech. Když si vytipuji taháky – konkrétní skvělý prostor, konkrétní bezvadnou osobnost a konkrétní novou knihu, vyberu si z obyvatel našeho města někoho, kdo je podobný lidem, které bych na akci chtěla mít. Chci-li mít na Noci literatury vzdělané lidi středoškoláky nebo vysokoškoláky, co žijí a pracují v našem městě a (třeba) nejsou zatím čtenáři knihovny, požádám někoho, kdo tomuto profilu odpovídá. Třeba ze svých známých. A ptám se. Noc literatury, taková akce, kdy se čtou úryvky evropských knih na zajímavých místech Tábora. Mě by teď zajímalo, které místo považuješ za zajímavé ty, kam by ses opravdu rád podíval. My jsme vymysleli prostory loděnice, kam se normálně člověk nedostane, co tomu říkáš? Je to něco, co by tě zajímalo – čím? Zjišťuji, kde jsem se trefila (např. skutečně dobře vybrané místo, které lidi přitahuje) a kde ne, a zkonkrétňuji (v loděnici si prohlédnete sto let staré…) Pokud jsem začala včas a můžu ještě pracovat na scénáři, o to líp. Pokud již ne, aspoň v propagaci kladu důraz na aspekty akce, které jsou pro lidi přitažlivější než jiné.
3.    Škrtám. Ke každé akci je těch důvodů, argumentů, proč se tam vypravit, možno nalézt víc. Tancovat chodí někdo pro to, že miluje pohyb, jiný zase hudbu, třetí si vyhlíží životní partnerku, pátý třeba nerad zůstává o pátečním večeru sám doma. A to jsme ještě na velké rovině obecnosti. Když se pojmenuje, zda jde o diskotéku nebo salsa-party, rozdílů v důvodech, proč tam kdo jde, bude přibývat. Problém je, že čím víc argumentů budu používat, tím míň si jich lidé všimnou. Takže musím z toho množství vybrat pár opravdových taháků, které budu opakovat pořád dokola. Pokud si chci vybrat dobře, pak budu vybírat očima ideální cílovky – těch lidí, které bych na akci opravdu ráda viděla.
4.    Formuluji. To už jsme ve fázi textování plakátů nebo článku pro noviny, statusu na Facebook nebo sdělení pro novináře. Argumenty musí z celého sdělení čišet nejvíce, tedy např. u tiskové zprávy se jeden objeví v titulku, jeden v perexu a jeden třeba v citaci. Aby argument fungoval, měl by být ideálně:
a.    naprosto konkrétní
b.    vztažený ke konkrétním osobám
c.    mluvit k situaci toho, koho zveme (na akci a nebo vůbec do knihovny).

Ukázka práce s argumenty – porovnejte dva texty o stejné akci, jeden psaný jako kronikový záznam, druhý řečí argumentů cílených na rodiče dětí. První má ambici zaznamenat, jak vypadala jedna z akcí knihovny pro dětí, čtenář si musí sám domýšlet, zda a proč jsou jednotlivé programové prvky důležité. Úkolem druhého textu je představit rodičům důvody, proč mají vzít knihovnu v úvahu jako jednu z hodnotných nabídek pro volný čas jejich dětí. Nemluví jen o tom, co bylo na programu, ale nabízí argumenty, proč je takový program pro děti, jejich výchovu nebo jejich rodiče důležitý.

Děti tábořily s knihovníky
Litvínov/Městská knihovna Litvínov opět uspořádala Příměstský tábor pro děti. Ty tak prožily týden plný výletů a zábavy.
Už desátý rok pořádá litvínovská knihovna Příměstský tábor. Letos pro 25 přihlášených dětí přichystali knihovníci dětského oddělení opět pestrý program. Tábor začal toto léto netradičně v pondělní svátek, tedy 6. 7. Děti vyrazily na Neznámý hrad u Albrechtic a odtud i na zámek Jezeří. Cestou absolvovaly i první ze soutěží o tábornického šampiona. „Prověřili jsme všímavost dětí a do přírody nastražili věci, které tam nepatří. Naši šampioni měli odhalit co nejvíce z nich,“ říká Hanka Šochmanová, jedna z vedoucích tábora. Druhý den vyjela skupina až do Milovic za Prahu, kde je park Miraculum. Děti zde vyzkoušely všechny atrakce – lanové centrum, labyrinty, vodní zábavu, ale i prohlídku minizoo. Ve středu čekal malé táborníky výlet do Zubrnic, kde si prohlédli skanzen lidové architektury. Ve čtvrtek už se účastníci tábora přemístili do Chomutova. Po návštěvě zdejšího Zooparku a absolvování safari se všichni přesunuli do kempu u Kamencového jezera. „Večer jsme si upekli buřty a děti u táboráku vyprávěly vtipy,“ říká s úsměvem Šochmanová. Po chladné noci si výletníci šli rozproudit krev do akvaparku. Vodní hrátky jako každý rok všechny nadchly a uzavřely letošní Příměstský tábor. Litvínovská knihovna tímto ale s programem na léto pro děti nekončí. Už v úterý 21. 7. vyrazí knihovníci s dětmi do plzeňské Techmanie a poslední srpnový týden (25. 8.) pojedou do Muzea voskových figurín v Praze. Několik míst je ještě pořád volných a je možné se přihlásit v dětském oddělení.

Dětem se nechtělo z tábora domů, nejradši by v knihovně i spaly (argument  – moc je to baví)
25 litvínovských dětí prožilo nevšední kus prázdnin (argument – jinde to nezažijete). Jejich základnou byla celý minulý týden litvínovská knihovna. Z ráje knih ale vyrážely každý den ven, vybavené literaturou o cílech svých výletů.
“Je pro nás důležité, aby si děti knihy zamilovaly, dokud jsou malé – pak už je to nikdy nepustí,” vysvětluje maminka Jana Svárovská, proč přihlásila děti na knihovní příměstský tábor. “Jsem opravdu ráda, že mohly být týden venku na výletech a zároveň viděly, k čemu všemu se dají použít knihy – k určování rostlin, prohlídce hradu, šifrování a řešení šifer,” dodává. (konkrétní argument z úst maminky – nejen pro tábor, ale i pro knihy a knihovnu, přesvědčivost) Její děti Milan a Karla byly na táboře moc spokojené. Milanovi se nejvíc líbilo pečení buřtů a návštěva akvaparku. Karla zase vzpomíná na safari u Kamencového jezera. (argument a konkrétnost z úst dětí, ukázka, že je to vážně aktivní a zábavné, ne předčítání v knihovně, přesvědčivost)
“Tábor jsme dělali už podesáté. My knihovníci žijeme v blízkosti mnoha tisíc knížek a víme, jak to člověka obohacuje. Proto tuto zkušenost rádi dopřáváme našim malým kamarádům při pestrých akcích  knihovny,” usmívá se ředitelka knihovny Marcela Güttnerová.  (argumenty z úst autority – ne jen pro tábor, ale pro knihovnu jako důležitou instituci + pozitivní emoce) Litvínovská knihovna během léta pořádá ještě… Přihlášky přijímá dětské oddělení.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka pátá: O novinářích

Minule jsme si povídali o reciprocitě. My lidé jsme nastaveni tak, abychom laskavosti opláceli. Pomůže-li nám někdo, chceme mu také pomoci. Jak tento princip uplatnit při spolupráci s novináři?

Autor: Eva Kotlandová

Autor: Eva Kotlandová

Oslovujeme-li novináře, děláme to proto, že něco potřebujeme. Pozvat lidi na akci. Seznámit je s novou službou. Upozornit na změnu knihovního řádu. Představit novou ředitelku. Jestliže se soustředíme na to, co chceme my, bude nabídka tématu novináři vypadat asi takto:

Dobrý den, my chystáme výbornou akci, jmenuje se Noc literatury. Na různých atraktivních místech se čtou úryvky oceněných evropských knih. Čtou je známé osobnosti. Mohl byste prosím uveřejnit pozvánku na tuto akci?

Někdy se vyplatí o věci déle přemýšlet a malinko posunout svou pozornost. Nesoustředit se tolik na to, co chci já (pozvánku v novinách), ale na to, co chce druhá strana. V tomto případě novinář. Co asi chce?

  • Sólokapra, unikátní informaci
  • Pochvalu od šéfa
  • Perfektní text (nebo jiný výstup) co nejdřív
  • Stihnout vyzvednout děti ze školky
  • Dostatek podkladů bez velkého lítání
  • Povedenou fotku nebo video nebo zvukovou stopu
  • Nápad na sérii článků

Co přesně to je, nevíme. Čím víc prostředí novin známe, čím víc známe konkrétního novináře nebo noviny, tím líp se vžijeme do konkrétní situace. Jestliže se nám vžívá těžko, zkušenost nám chybí, můžeme si pomoct jinak. Například:

  • Potkáme novináře na nějaké jiné akci, povídáme si s ním, ptáme se, jak jeho práce vypadá, kterým věcem se přednostně věnuje, co z kultury ho zajímá atd.
  • Napíšeme kratičký mail, jestli novináře můžeme někdy na deset minut zastihnout v redakci. Zajdeme za ním s konkrétním návrhem a hledáme, jak námět postavit, aby odpovídal profilu novin.
  • Navrhneme místním novinám, že společně uděláme akci pro děti z druhého stupně základní školy na téma mediální výchova – při přípravě a realizaci projektu daleko lépe pochopíme fungování místních novin nebo televize a získáme vřelejší vztahy.
  • A nebo aspoň minimalistická verze: koupíme si několik vydání novin, projdeme je a všímáme si, jaké má inzerenty, kolik prostoru věnuje jakým tématům, do kterých rubrik a jak pojaté by se hodilo naše téma, který novinář o “našem” tématu již píše, jaké místní VIP se často vyjadřují ke kulturním tématům.

Na základě takové přípravy si budeme umět daleko lépe představit, koho a s čím oslovit. Pak tedy bude možná námět na úplně stejnou Noc literatury znít v telefonu třeba takto:

Dobrý den, já bych vás chtěla pozvat na Noc literatury, protože letos budeme číst na úplně mimořádném místě. Tam, kde dnes sídlí Úřad práce, byla za první republiky Spořitelna, a v třetím patře je zachovalý luxusní byt tehdejšího ředitele. Interiér navrhoval xy…

Protože jsme přemýšleli, co novináři usnadní jeho práci, můžeme mu pomoct s podklady. Ve výše uvedeném případě bychom tedy mohli přidat informaci o tom, který odborník (historik, architekt) může přidat zajímavé detaily. Máme-li fotku, kterou může novinář použít, můžeme ji rovnou nabídnout. Nemáme-li, popíšeme, co by vypadalo pěkně na fotce nebo jaké zvuky by mohly oživit rozhlasovou nahrávku.

Bude-li naše nabídka dávat novináři smysl, můžeme na závěr požádat o to, co potřebujeme my. “Pro nás je důležité, abychom se o tom lidé dověděli, protože další podobná příležitost nastane nejdřív za rok. Mohlo by to prosím vyjít jako pozvánka začátkem týdne? Třeba i s fotkou, aby bylo zřejmé, co tam bude k vidění?”

A na závěr dobrá zpráva. Zvykne-li si “váš novinář” na to, že pro něj máte perfektní témata (protože si s nimi dáváte práci, snažíte se na nich vypíchnout to důležité a nehledíte přitom jen svůj zájem “být v novinách”, jste co nejkonkrétnější, jste fér a pravdiví = nepřeháníte), bude každé další jednání s ním snazší. Časem vám začne sám říkat, které téma se mu opravdu nehodí a proč a nebo jak máte o námětech přemýšlet, aby se mu s nimi lépe pracovalo.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.

JEDENÁCTERO POHÁDEK O PR / Pohádka čtvrtá: O spolupráci

Muzeum má perfektní odborníky. Divadlo skvělý sál. Skaut množství kontaktů na mladé rodiny s dětmi. Komunitní škola nadšeného učitele jazyků. A novináři vliv na to, co bude zítra číst pět tisíc obyvatel našeho města.

Reciproční princip, tedy já udělám něco pro vás a vy uděláte něco pro mě, je zakódován někde hluboko v našich mozcích. Vzájemné laskavosti a výpomoci budují důvěru mezi lidmi. Když mi paní sousedka dá sazenice rajských, budu se snažit přinést něco oplátkou a vazba mezi námi zesílí. Když vypomůžu člověku z jiné neziskovky při řešení nějakého úkolu nebo problému, lépe se mi bude žádat o výpomoc z jeho strany.

Autor: Eva Kotlandová

Autor: Eva Kotlandová

Knihovny mají při komunikaci s okolím jednu velkou výhodu. Nikdo je nepodezírá, že se chtějí někde přiživit, na něčem vydělat. Naše úmysly jsou čisté – nosíme vzdělání, kulturu, možná i zábavu a přejeme si, aby k nám za tím chodilo co nejvíc lidí. Nemusíme se tedy bát požádat někoho o laskavost: prosím zveřejníte nám pozvánku? Zapůjčíte nám sál? Nešel byste k nám přednášet? Často máme s tímto přístupem úspěch. A chceme-li být ještě úspěšnější, zkusíme zapojit reciprocitu.
Recipročně postavená žádost je trochu jiná. Neříkáme nejprve, co my si přejeme od druhého. Vysvětlujeme, co mu nabízíme. Čím přesněji rozpoznáme, co druhá strana potřebuje, ráda využije, tím úspěšnější v reciproční nabídce budeme.

Dobrý den, já vám volám z městské knihovny, mám na starosti komunikaci. Napadlo mě, že bychom mohli spolupracovat. Chodí k nám každý den kolem pěti set lidí, z toho asi stovka do hudebního oddělení. Co kdybychom se domluvili, že bychom naše čtenáře zvali na vaše pořady o jazzu? Můžeme rozdat letáčky, vložit je do monografií o jazzu, ale taky třeba udělat pozvánku na náš web, citovat lektora na Facebooku a podobně.

Pokud se trefíme, pokud partnerská organizace zrovna řeší, jak dostat víc posluchačů na pořady o jazzu, naše nabídka jí bude vhod. Pak můžeme specifikovat, co si přejeme my.

Chystám velkou akci pro veřejnost, chceme tam pozvat především rodiny s dětmi a řeším jeden problém. Akce má být venku, ale v případě, že bude špatné počasí, bych potřebovala mít v záloze stan a napadlo mě, jestli bych se mohla domluvit s vámi na zapůjčení.

Úspěšné uplatnění recipročního principu vyžaduje jeden návyk. Umět odhlédnout od svých problémů a úkolů a chvíli se koukat “do hlavy” těm druhým.

Jak s reciprocitou skutečně začít:

Začínáme-li s reciprocitou – a nebo ji chceme uplatňovat vědomě a častěji než dosud, můžeme se řídit tímto postupem:

  1. s kým se mi vyplatí spolupracovat? Kdo má podobnou cílovou skupinu, umí oslovit jiné lidi, má zázemí nebo pracovníky, které bych ráda využila? Na úvod je dobré oslovovat organizace podobného zaměření (kulturní) nebo rozsahu (podobný počet klientů) a vlivu, tak aby bylo pravděpodobné, že pro druhou stranu je spolupráce s vámi stejně atraktivní jako naopak.
  2. co druhá strana řeší? Co by jí pomohlo vyřešit problémy? V tuto chvíli má smysl se s někým z jiné organizace sejít a zajímat se o jejich práci. Zjistit, kde jsou možnosti ke spolupráci.
  3. vysvětlit druhé straně, co jí můžeme nabídnout. Ideální jsou jeden, dva konkrétní návrhy. Druhá strana potom obvykle začne upřesňovat, jak pracuje a co v danou chvíli sama považuje za užitečné.
  4. na základě vyjasnění můžete svou nabídku konkretizovat, vylepšit, navrhnout ještě další možnosti.
  5. pokud se návrhy druhé straně líbí, začněte vysvětlovat svoji situaci, kterou řešíte, a co by vám pomohlo. Opět můžete jít – zdvořile – do konkrétností: moc by nám pomohlo, kdyby…
  6. druhá strana vám bude chtít vyjít vstříc. Možná nebude moct ze zcela legitimního důvodu vyhovět vaší žádosti tak, jak si představujete vy. Ale nejspíš bude hledat tak dlouho, abyste našli dostatečně dobré řešení.

Na začátku jsem zmínila novináře. Je to trochu jiný případ, ale hlavní princip, ten reciproční, v něm může fungovat také. Na to se podíváme příště.

Tipy na spolupráci na Facebooku:

Máte-li facebookovou stránku, rozšiřte své pole působnosti prostřednitvím reciprocity.
Do vyhledávání na Facebooku zadejte město nebo širší region, kde působíte, a nechte si vylistovat skupiny a stránky. Vyberte, kde by se mohly dobře uplatnit vaše pozvánky či informace – dle tématu, regionu, cílové skupiny. Navrhněte spolupráci a výměnu obsahu správcům stránek.
Do skupin můžete vstoupit pouze z osobního profilu, a pak tam svůj obsah z facebookové stránky – je-li relevantní – přidávat.

Z cyklu JEDENÁCTERO POHÁDEK O PUBLIC RELATIONS Věry Ondřichové, který vychází v časopisu Čtenář, a který zde s laskavým svolením redakce publikujeme. Přečtěte si další z pohádek:

Nechcete si cyklus článků o PR číst se zpožděním? Objednejte si předplatné Čtenáře – měsíčníku pro knihovny.