Pořád se hrabeme s tím, jak volit slova, a najednou stačí se pořádně usmát a rozpřáhnout náruč…
Tenhle graf je velice slavný a velice nejednotně interpretovaný. A vlastně zavádějící.
Obvykle se to vykládá tak, že když s někým komunikujeme, příjemce si informaci bere z 55 % z pohybů těla, z 38 % z hlasu a jen ze 7 % záleží na tom, co vlastně říkáme, jaká volíme slova.
Za formulí 7 – 38 – 55 stojí dva výzkumy z druhé polovičky 60. let, oba vedl profesor Mehrabian z Univerzity v Los Angeles. Ten taky formuli navrhl – a pak se nestačil divit. Ta “poučka” je tak sexy formulovaná, tak snadno předatelná, tak senzační a ohromující, že se jí ujali tisíce lektorů a stovky médií všeho druhu na celém světě. A vykládají ji nepravdivě a uplatňují ji na situace, v kterých se vůbec uplatnit nedá.
Profesor Mehrabian a jeho tým v první studii zkoumal, z čeho lidé usuzují, zda se mluvčímu (posluchač) líbí nebo nelíbí. Účastníkům studie pouštěl z magnetofonové pásky jednotlivá slova řečená různým (pozitivním, negativním a neutrálním) tónem hlasu. Slova byla vybrána tak, aby některá z nich byla pozitivní (milý), některá negativní (hrozný), některá neutrální (možná). A ukázalo se, že pokud sděluji něco nekonzistentně, zkombinuji třeba (můj příklad) negativní slovo s pozitivním tónem hlasu (řeknu slovo “smutný” veselým tónem), posluchač dává větší váhu tónu hlasu. Předpokládá u mě spíše pozitivní emoci a jsem mu jaksi sympatičtější.
Podobný experiment provedený později zkoumal, jestli při nekonzistentním sdělení důvěřujeme více tónu nebo obličeji. Tým si opět nechal nahrát na magnetofonovou pásku slovo (neutrální “maybe”) vyslovené negativním, pozitivním a neutrálním hlasem. Když je účastníkům studie pouštěli, ukazovali jim k tomu obličeje – na fotce! Při tomto výzkumu se ukázalo, že lidé usuzovali na emoce mluvčího 1,5krát víc podle obličeje než podle tónu hlasu.
Profesor Mehrabian pak syntetizoval výsledky obou studií a dostal tato čísla – dle hlasu se řídíme asi 5krát víc než dle obsahu slova a dle výrazu v obličeji asi 1,5krát víc než dle tónu hlasu. A odtud ono tradované 7 – 38 – 55.
Aplikovat to na běžnou mezilidskou komunikaci tedy moc nejde. Obvykle nepoužíváme jen jednotlivá slova. Obvykle během konverzace nevidíme jeden výraz obličeje na fotce, ale desítky až stovky mikrovýrazů živého člověka. Obvykle nám nejde jen o úsudek, zda se mluvčímu líbíme nebo ne. Obvykle na nás nemluví magnetofon a rozhodně na nás nemluví vždycky žena.
Formule neříká nic o živé komunikaci živých lidí. Můžeme si z ní vzít to, že máme pracovat i na svých neverbálních projevech a být si vědomi, že z nich druzí hodně usuzují na význam našich slov. Ale to víme i bez ní. Odsoudit slova do role 7procentního chudého příbuzného, to by byla vážně chyba.